Něco málo o včelách


včelaři šumice

Vytvoření oddělku

včelaři šumice

 

O včelách

Včela medonosná do tohoto komunitního systému přispívá svou neúnavnou prací už 40 milionů let. Přesto se o jejím původu objevují stále nové poznatky. Podle posledních poznatků má včela medonosná svůj původ v Asii a před 300 000 lety se rozšířila do Evropy a Afriky. Včela medonosná, neboli Apis mellifera, je nyní jedinou svého druhu žijící v mírném podnebí. Včela byla úzce spjata s životem člověka již po tisíce let. Když se lidé usadili, v blízkosti osad se začalo rozvíjet včelařství. Už tehdy byl med velice vyhledávanou surovinou. Egypťané, Řekové i Římané – ti všichni dobře věděli, jakou mají včely hodnotu, proto je obdivovali a poskytovali jim přístřeší. Dnes je včela medonosná třetím nejdůležitějším průmyslovým živočichem, po krávě a praseti, neboť opyluje kolem 80 procent našich zemědělských plodin a divokých rostlin – od jahod a malin až po jetel. Díky jejímu opylování si dnes můžeme vybírat z tolika různých druhů potravin, které známe a máme rádi. 

Výzkum ukazuje, že 100 druhů rostlin poskytuje 90 procent lidské potravy a že 71 procent z nich opylují včely. 

Lidský život bez včely medonosné si nelze představit, její existence je však v posledních letech ohrožena. Měli bychom tedy dělat vše pro jejich ochranu a zdraví, aby mohly i nadále dělat svou důležitou a fascinující práci. 

Včelstvo

100 000 složených očí, 200 000 křídel a 300 000 nohou. Na vrcholu sezóny začátkem léta kolonie včely medonosné čítá až 50 000 „obyvatel“ v jednom úlu. Co nám na prvním pohled může připadat jako naprostý chaos je ve skutečnosti velice dobře organizovaný superorganismus. Všichni členové včelstva, ať už je to matka, dělnice nebo trubec, mají stejný cíl: zajistit přežití kolonie a jejích potomků. Proto mají včely jasně rozdělené role.

včelaři šumice

Matka

Každá kolonie má vždy pouze a jednu královnu – matku. Ta žije až pět let a po celou tuto dobu je jednou včelou, která plodí potomstvo a řídí své spoluobyvatele úlu pomocí psychologické drogy – mateří látky. 
Podobně jako dělnice se matka nejdříve vylíhne z oplodněného vajíčka. V průběhu celé larvální fáze však dostává mateří kašičku, kterou produkují mladé včely, a vyrůstá ve své vlastní mateří buňce.

Když se první matka pro přibližně 16 dnech vylíhne, poprvé a naposledy použije své jedové žihadlo – k zahubení svých rivalek. Každé včelstvo může mít koneckonců jen jednu královnu – matku. Poté se vydá na snubní let se svými trubci a do svého semenného váčku pojme až 10 milionů spermií, a to pouze jednou. Poté začne klást až 2 000 oplodněných a neoplodněných vajíček denně do určených plodových buněk. To odpovídá 200 000 vajíček za jednu sezónu. Z oplodněných vajíček se líhnou dělnice a nová královna, trubci se líhnou z neoplozených vajíček. 

Vedle kladení vajíček je další důležitou funkcí matky řízení včelstva pomocí feromonů. Tato látka podporuje učení dělnic, udržuje je spolu (i při rojení), potlačuje vývoj vaječníků a výchovu nových matek a vábí trubce v čase páření. 

Včelí matka každoročně uvolní místo své následnici. Než brzy na jaře opustí úl s rojem tisíců včel, naklade pro své včelstvo vajíčka do předem připravených mateřích buněk, kde vyroste nová matka. Poté se shromáždí velký bzučící roj a hledá nový domov, a to k velké radosti včelaře, který takový roj může odchytit ze stromu a poskytne jim domov ve svém dalším úlu. Užitek z toho však mají i včely, neboť bez domova nepřežijí.
 

Dělnice

včelaři šumice

Většina včel v úlu jsou dělnice – bez nich by nemohla existovat matka ani trubci. Tyto neplodné samice dostávají zpočátku pouze mateří kašičku, později med, nektar nebo pyl a trochu vody.
Po 21 dnech se z buňky vylíhne dospělá dělnice se vším všudy, včetně jedového žihadla s malými háčky na obranu. Nyní může dostát svému jménu a pracovat až do úmoru! V létě během svého šestitýdenního života vykonává v úlu podle svého stáří téměř všechny důležité úkoly, v tišším zimním období se dožívá vyššího věku.

Jako mladuška zůstává v úlu po dobu až tří týdnů, čistí buňky, přebírá nektar a pyl od včel létavek a podává je starým a mladým larvám, buduje nové plásty z vosku, reguluje teplotu a vlhkost v úlu a nakonec se stane strážkyní vchodu do úlu. Teprve v druhé polovině svého života se z ní stane především létavka, která sbírá potravu mimo úl, hledá v okolí nektar, pyl a vodu a přináší tyto životodárné delikatesy včelám, které zůstaly v úlu.
 

Trubci

Včelí samečci mají ve včelstvu těžký život, a to nejen že jsou v obrovské početní nevýhodě. Když se trubec na jaře vylíhne, jediným smyslem jeho života je oplodnit matku. Prvních pár dní to mají snadné. Jakmile však trubci, kteří nemají žihadlo, v květnu dosáhnou pohlavní dospělosti, pohoda pro ně končí. 

Opakovaně totiž soutěží s tisíci ostatních samců na takzvaných trubčích shromaždištích to, aby se mohl s jednou z matek na jejím snubním letu spářit. Pokud uspěje, použije veškerou svou zásobu spermatu a umírá. V létě, kdy nastává konec včelího roku, se neúspěšní trubci stanou společenskými vyděděnci. Dělnice jim odmítají dávat potravu, vykáží je z úlu a zabrání jim v návratu ke včelstvu.
 

Stavba úlu a plástů

včelaři šumice

Včelí úl je umělecké dílo a zároveň domov včely medonosné. V dnešní době je v přírodě najdeme pouze výjimečně – většinou v dutinách stromů. Včelaři obecně poskytují koloniím příbytky, kterým se také říká úly. Takové úly se skládají až z pěti na sobě naskládaných dřevěných nebo plastových boxů (rámů), do kterých jsou umístěné pohyblivé dřevěné rámy, které slouží jako základ pro stavbu plástů. Dole se nachází vchod do úlu, neboli česno, a kryt je odnímatelný.

Dělnice poté začnou do dřevěných rámů shora dolů nezávisle stavět plást z včelího vosku. Ten jejich tělíčka vytvářejí ve formě malých voskových šupinek, které rozmělňují ve svých ústech a míchají je se svými slinami. Takto zpracované voskové šupiny poté včela přidá do existujícího plástu. 

Na vytvoření 100 gramů včelího vosku je potřeba 125 000 voskových šupinek. Toto množství stačí k vybudování 8 000 buněk pro uložení pylu a medu a také pro růst mladých včel.

Tento geometrický a architektonický zázrak není jen pastvou pro matematiky. Třeba fakt, že buňky jsou v podstatě kruhový průřez. Teprve působením tepla vytvářeného samotnými včelami se buňky zahřejí na teplotu, kdy je vosk elastický a přirozeně zaujme z energetického hlediska nejúspornější a nejvýhodnější tvar – šestiúhelník.
 

Výsledné šestihranné buňky mají stěny s jednotnou tloušťkou pouhých 0,07 milimetrů a průměr vždy 8 až 10 milimetrů.

Mladé včely medonosné vyrůstají uprostřed úlu. Jakmile jsou larvy dost staré, jejich buňky se zavíčkují. Květový pyl včely ukládají do buněk plástu vedle a pod plodovou oblastí a nezakrývají ho víčkem. Nad nimi do plástů ukládají med, který víčkem zakrývají. 

včelaři šumice

Po většinu roku je teplota v úlu optimálních 35 °C. Tato teplota spolu s velkým množstvím hmyzu na jednom místě v uzavřeném prostoru představují ideální podmínky pro šíření nemocí. Včela je však dobře připravená i na tuto možnost. Z pryskyřice ve stromech a pylu vyrábí tmel (propolis), který používají pro zacelování malých otvorů, štěrbin a prasklin, aby do úlu nemohli pronikat škůdci. Vnitřek plodových buněk je také potažený tenkou vrstvou propolisu. Pokud začne být v úlu příliš velké teplo, včely u česna začnou svými křídly vytvářet chladivý proud vzduchu. Toto chlazení je ještě zvýrazněno odpařováním vody díky včelám létavkám. Pokud v úle začne být příliš velký chlad, některé včely (hřejivky) začnou zvyšovat teplotu v prázdných buňkách mezi plody vibrováním svých svalů.          

   Zdroj : 


  •  
včelaři šumice
včelaři šumice

Varroáza

Včelí Mor

Zvápenatění včelího plodu

Hniloba včelího plodu

Virózy